3.1 Korozivzdorné oceli
Korozivzdorné oceli odolávají nejen běžnému prostředí (vzduch, déšť apod.), ale
i roztokům solí, kyselinám, parám a plynům. Základní přísadou každé
korozivzdorné oceli je chrom v množství nejméně 13 % při minimálním množství
uhlíku. Chrom přidaný do oceli (alespoň v tomto množství) způsobí, že na povrchu
oceli se vytvoří - stykem s prostředím obsahujícím kyslík - vrstvička oxidu
chromu, která je souvislá a pevně spojená s kovovým povrchem. Vnější prostředí
se pak již nestýká s povrchem oceli, ale s vrstvičkou oxidu chromu, která chrání
ocel. Říkáme, že ocel se stala pasivní - pasivovala se. Pasivní stav oceli, a tím
vzniklá odolnost proti korozi, se projevuje jenom v oxidačním prostředí, jakým je
např. kyselina dusičná. Kyselina solná nebo kyselina sírová nemají účinek
oxidační, ale působí naopak redukčně, takže ocel s 13 % chromu nemá proti ním
zvláštní odolnost. Zlepšení odolnosti proti těmto dvěma kyselinám dosáhneme
přidáním niklu. Dalšího zlepšení se dosahuje přidáním některých přísad,
především molybdenu, např. u ocelí pro zařízení k výrobě celulózy, kde je
nutná odolnost proti kyselině siřičité i za horka a proti roztokům, obsahujícím
aktivní chlór. V korozivzdorných ocelích je vždy obsažen v malém množství uhlík,
který pochází ze surovin při výrobě oceli. U některých korozivzdorných ocelí je
žádoucí vyšší obsah uhlíku z důvodů dalšího tepelného zpracování.
Korozivzdorné oceli dělíme nejčastěji podle jejich struktury na tyto hlavní
skupiny:
1/ martenzitické (tj. kalitelné) oceli,
2/ feritické (nekalitelné) oceli,
3/ austenitické (nekalitelné) oceli, které jsou v praxi nejrozšířenější.