4.2 Ruční obloukové svařování obalenou elektrodou
Tento způsob svařování se hodí pro všechny tloušťky materiálů od 1,5 mm a pro
svary tupé i koutové. Je jednoduché, operativní a dává poměrně malé deformace ve
srovnání se svařováním plamenem. Jakost povrchu svarového kovu je mnohem méně
ohrožena než při svařování plamenem. Určitou nevýhodou při svařování tenkých
plechů je poměrně značné převýšení svaru, které se pak musí pracně
odstraňovat.
Svarový kov musí mít stejnou odolnost proti korozi (i mezikrystalické) jako základní
materiál. Proto se svařuje zpravidla elektrodami, které dávají svarový kov ve
stejném chemickém složení nebo stejných vlastností jako základní materiál.
Při nevhodné volbě elektrody vzniká nebezpečí, že se později v provozu svar
ukáže jako nevyhovující. Kdyby svar nebyl stabilizován, pak by se novým ohřevem
mohl znehodnotit, např. u příčného švu na nádobě, a to v místě, kde se šev
dokončuje (uzavírá), nebo tam, kde se dva k sobě kolmé svary stýkají nebo
křižují, u svaru vícevrstvého a též tehdy, když se úsek svaru ukončí, nechá
chladnout a pak se znovu pokračuje, a konečně i tehdy, když se na hotovém svaru
dodatečně provádí jakákoliv oprava spojená s ohřevem. Je tedy nutné při
svařování stabilizované oceli volit vždy elektrody stabilizované, chceme-li
dosáhnout jistoty, že nenastane znehodnocení ve znovu ohřátém úseku svaru.
Méně ušlechtilý druh elektrody, nestabilizovaný nebo neobsahující molybden, lze
při svařování nestabilizované oceli nahradit druhem ušlechtilejším
(stabilizovaným nebo obsahujícím molybden).
Kvalitně provedené svary mají mez pevnosti a mez kluzu za normální teploty
rovnocennou žíhanému základnímu materiálu. Svarový kov má menší tvárnost a
vrubovou houževnatost. Vrubová houževnatost nežíhaného svarového kovu bývá
menší než vrubová houževnatosti materiálu základního. Rozpouštěcím žíháním
se o něco zvyšuje.
Pro velkou teplotní roztažnost a malý odvod tepla se musejí austenitické oceli vždy
před svařováním stehovat, a to intenzivněji než u běžného svařování.
Stehování se provádí stejným druhem elektrody jako svar. Vyžaduje se, aby stehy byly
bezchybné, aby se nemusely při postupném svařování vysekávat.
Elektrický oblouk se zapaluje jen v mezeře mezi svařovanými materiály nebo na kousku
plechu stejné kvality jako svařovaný materiál, ze kterého přeneseme oblouk do
mezery. Zapalovat elektrický oblouk na základním materiálu je velmi škodlivé,
protože při proudovém zkratu se odtrhávají částečky kovu a v materiálu vznikají
mikrotrhliny, které jsou zdrojem koroze. Při přerušení oblouku je důležité, aby se
koncový kráter úplně vyplnil kovem. Proto je třeba se na konci housenky zastavit a
vrátit se s elektrodou zpět, aby se nejprve vyplnil kráter, a pak se může oblouk
přerušit.
Svařovací proud pro austenitické elektrody se volí vždy o něco nižší než pro
elektrody určené na svařování stejně tlustých nelegovaných materiálů. Důvodem
je, že austenitická ocel má vyšší elektrický odpor a menší tepelnou vodivost než
ocel nelegovaná. V jádře elektrody se tak vyvine více tepla, které se špatně
odvádí. Svařování s přehřátou elektrodou je nepřípustné, neboť se zvyšuje
vypalování a oxidace legujících prvků. Nadměrný proud je příčinou velké tavné
lázně, která je přehřátá a způsobuje rychlejší vypalování legur. Vysoký proud
je též nebezpečný z hlediska možnosti vzniku pórů ve svarech a jejich praskavosti.
Svarové plochy austenitických materiálů se připravují třískovým obráběním.
Při svařování austenitických ocelí se nepoužívá předehřev.
U stejnosměrných zdrojů závisí připojení elektrody na plus pól nebo minus pól
zdroje na typu obalu elektrody.